[ Pobierz całość w formacie PDF ]
jaro, budu si myslím zpívat: Háj - háj - hájeèku zelený - u~ jsem
já na vojnu chycený, - a Míla zaèal zpívat, dìvèata spustily
také, jen Kristla pustila se do pláèe. No mlè, holka, do jara
jeatì daleko, kdoví co pánbùh dá, tìaila babièka. Kristla si
ovaem oèi utøela, ale pøece jen byla smutná. Nemysli na to,
vaak on to tatík snad nìjak spraví, pravil Míla, pøisedna k ní. -
A co~ bys nemohl pøece tím králem být bez vaelikých závaz-
kù? zeptala se babièka. - ,,Inu ovaem, babièko, oni chodí
nìkteøí chlapci u nás ke dvìma, ke tøem dìvèatùm, ne~ si
nadobro jednu vezmou, a dìvèata dìlají to také tak. Nebyl
bych já Luciin první avihák a nemusel bych posledním být, ale
u nás nebylo slýcháno, aby hoch svádìl dvì dìvèata najed-
nou, a kdy~ jde za krále, je tolik, jako by ael na svatbu. - Pak
ovaem dobøe dìláa, ~e nejdea, pøisvìdèila babièka. - Co tu
Lucku napadlo, ~e zrovna jen tebe chce, jak by nebylo dost
jiných hochù u vás, hnìvala se Kristla. - Pan otec øekl by:
proti gustu ~ádný diaputát, usmála se babièka.
Pøed vánoèními svátky støídalo se povídání pohádek a zpí-
vání písní s rozprávkami o peèení vánoèek, jak má která bí-
lou mouku, mnoho-li dá másla, dìvèata povídaly o slívání
(olova), dìti pak tìaily se na vánoèky, spouatìní svíèièek,
na Jezulátko a na koledu.
XII
Byl to zvyk jak ve mlýnì, tak v myslivnì i na Starém bìlidle,
~e kdokoli pøiael na `tìdrý den a Bo~í hod, jíst a pít dostal
do sytosti, a kdyby nikdo byl nepøiael, babièka byla by ala hle-
dat hosta na rozcestí. Jakou radost mìla ale tenkráte, kdy~
znenadání pøiael pøed `tìdrým dnem syn Kaapar a bratrùv
syn z Oleanice. Celého pùl dne radostí plakala a pøes chvíli
od peèení vánoèek odbìhovala do sednice, kde pøíchozí mezi
dìtmi sedìli, aby se na syna podívala, aby se bratrovce ze-
ptala, co dìlá ten neb ta v Oleanici, a dìtem opakovala ne-
jednou: Jak tuhle vidíte strejèka, tak byl v tváøi také váa dì-
deèek, jen~e vzrùst po nìm nemá. Dìti prohlí~ely strejèky
ze vaech stran a velice se jim líbili, zvláatì to, ~e mile na ka~dou
jejich otázku odpovídali. - Ka~dý rok chtìly se dìti postit, aby
vidìly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedoalo, vùle byla dob-
rá, ale tìlo slabé. Na `tìdrý den atìdøe podìlen byl kdekdo,
i drùbe~ a dobytek dostaly vánoèky, a po veèeøi vzala babiè-
ka ode vaeho, co k veèeøi bylo, po kousku, hodila polovièku
do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda
èistá a zdravá zùstala a zemì úrodná byla, vaecky pak drob-
ty sesbírajíc hodila ohni , aby neakodil. Za chlívem tøásla Bìt-
ka bezem volajíc: Tøesu, tøesu bez, povìz ty mi, pes, kde mùj
milý dnes; a v svìtnici slívaly dìvèata olovo a vosk a dìti
spouatìly svíèièky v oøechových skoøepinách na vodu. Jan
tajnì postrkoval mísu, v ní~ voda byla, aby se hnula a skoøáp-
ky, pøedstavujíce loïky ~ivota, od kraje ke støedu se houpaly;
pak volal radostnì: Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu
do svìta! Ach milý hochu, a~ se dostanea do proudu ~ivo-
ta, mezi víry a úskaliny, a~ budou vlny loïkou tvého ~ivota smej-
kat, pak budea vzpomínat tou~ebnì na tichý pøístav, z nìho~
jsi vyplul, øekla si tiae matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo na
atìstí ve pøíèní polovice. Jádra tvoøily hvìzdu, tøi èisté paprs-
ky, dva pak byly neúplné, od èerva se~rané. Odlo~íc je s po-
vzdechem stranou, rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opìt
hvìzdu zatemnìlou,
Tedy ani jeden, ani druhý nebude úplnì aeasten! povídala
si. Rozkrojila jeatì pro Vilímka i Adelku, a v tìch byly zdravé
hvìzdièky o ètyrech paprscích. Ty snad, myslila matka,
a Adelka vytrhla ji z myalení, stì~ujíc si právì, ~e její lodièka
nechce plout od kraje a svíèièka ~e u~ dohoøívá. - Vaak moje
také zhasíná a nepøiala daleko, pravil Vilím. Vtom trkl zase
nìkdo do nádoby voda se rychle rozhoupala a lodièky upro-
støed plující se potopily. Heète, heète, vy døíve umøete ne~
my! zvolala Adelka s Vilímkem. - Co je víc, jen kdy~ jsme
byli daleko, odpovìdìla Barunka a Jan pøisvìdèil, matka ale
smutnì dívala se na ta zhaslá svìtla a pøedtucha zmocnila
se její duae, není-li pøece ta nevinná dìtská hra vìatbou jejich
budoucnosti. - Pøinese nám Jezulátko nìco? ptaly se dìti
babièky potajmo, kdy~ se zaèalo uklízet ze stolu.- To já ne-
mohu vìdìt, uslyaíte, jestli zazvoní, øekla babièka. Dìti men-
aí postavily se k oknu míníce, ~e Jezulátko musí jít Co~ nevíte,
~e není Jezulátko vidìt ani slyaet.okolo oken a ~e je uslyaí. -
[ Pobierz całość w formacie PDF ]